Šikmý kostel - ukázka 1

Julce v mysli vyvstane obrázek zoufalé Františky: třináctileté holky, která během jediného dne přišla o tatu, staršího bratra i domov. Nezastaví se celé dny, běhá od nevidím do nevidím, protože musí zastat práci za dospělou ženskou, postarat se o dvě malé děcka i o domácnost, nikdy nemá hotovo a v jejím životě není místo pro nic jiného než povinnost, a přesto se od vlastní matky vlídného slova nedočká... A jako by už toho neměla ta chuděra naloženo vrchovatě, ještě se užírá výčitkami, když na ni z toho všeho padne smutek. Prý je to hřích, protože to říkal pan farář! Co ten o tom ví?
Julka cítí, jak v ní bublá vztek.
"Měla bys občas Františku pochválit," vypustí ho ze sebe v nejsmířlivější podobě, jaké je v té chvíli schopna.
Barbora nad tou náhlou změnou tématu překvapeně zamžiká, ale hned se zase sebere: "Však mě taky nikdo nechválí. Každý dělá, co je třeba."
"Barboro, přišla jsi o poslední kousek soucitu? Ty nevidíš, jak se Františka za poslední rok změnila?"
"Vidím. Každý den to mám na očích."
"A nic s tím neděláš?"
"Ne. Už ne."
"Měla bys. Je toho na ni moc."
"Na mě je toho taky moc. Nemůžu vydělávat na chleba a ještě se k tomu starat o domácnost a o malé, to je snad každému jasné. Někteří dopadli hůř než my. Mokroška mi vyprávěla o pětiletých děckách, co musely do služby."
"Přece se nechceš utěšovat cizím neštěstím!"
"Já se tím neutěšuju. Jen vidím, že nám Pán sice nadělil těžký úděl, ale jiným ho dal ještě těžší."
"S každým údělem se dá něco dělat, Barboro. Nemusíš ho trpně přijmout tak, jak přišel."
"Přijmout a nést Boží úděl si žádá mnohem větší sílu a odvahu, než když se mu protivíš," namítne Barbora.
"To není pravda."
"Je to pravda. Když se Boží vůli poslušně podvolíš, On se o tebe postará."
"Co to říkáš? Vždyť se o vás postarala Žofie a Mokroška, žádný Bůh."
"On chtěl, aby nám pomohly."
"A chtěl i to, aby Pawel s Karlem zůstali tam dole? A všichni ti ostatní chlapi?"
Barbora sklopí hlavu.
Julie dnes už podruhé slyší věty vzešlé ze slepé víry a její míra trpělivosti je téměř naplněna. Takové nesmysly! Tolik zbytečného trápení! Třináctileté děvušce trochu zabloudí myšlenky a začne se dusit strachem z domnělého hříchu. Udřená vdova se bojí vzít život do vlastních rukou, aby se ten nahoře nenahněval, že se s dostatečnou pokorou nepodvolila jeho vůli. Prý je to tak správné, pan farář to povídal!
Znovu s ní začne cloumat vztek.
"To přece není žádný hřích, když přemýšlíš, jak si ten tvůj boží úděl trochu ulehčit! Co kdybys třeba Mokrošce navrhla, aby za tebe vzala všechny neděle? Určitě jí ta práce chybí, však za výčepem strávila celý život. Ty budeš s Barkou a Žofinkou, Fanynka si vydechne. Všichni na tom získáte."
Barbora stočí oči k oknu a zahledí se do krajiny. Snaží se dohlédnout daleko, co nejdál, a v duchu se tam přenést, aspoň na chvíli. Třeba tam kdesi daleko je ještě stále svět, ve kterém věci plynou podle srozumitelného řádu věcí: muži a synové neumírají v práci, ženy nemusí živit rodinu a děti můžou být dětmi. Kde má každý v životě své místo i vytyčenou cestu od narození ke smrti.